Florbal – aneb jak jsme dostali nařezáno 21. 11. 2015
Po zaslouženém vítězství v okrskovém kole jsme vyrazili na okresní finále do jedné z nejhezčích hal v širokém okolí, do Jaroměře. Pět utkání a pět proher. Některá jen o branku, jedno výrazným rozdílem.
Naše vystoupení potvrdilo stav, se kterým se potýkáme již delší dobu. Vytrácejí se nám florbalisté, nemáme lidi. Troufám si tvrdit, že s posledními deváťáky nám odchází generace, ze které mělo okolí obavy a ze které se řada hráčů dostala do náchodských celků. Nastává doba florbalového útlumu. I když se najdou v mladších ročnících šikovní jednotlivci, nevidím do blízké budoucnosti naději a šanci na výraznější úspěchy.
Co nám chybí a chybět bude ?
Díky rozměrům naší tělocvičny nejdeme pár borců na trojkový florbal. Hrát ve velké hale v pěti / a mít takové pětky alespoň dvě, nejlépe tři / je už ale pro nás problém. Je to jiná hra, jiná taktika, jiné chápání a jiné řešení vzniklých situací. A je to běhavé. Hodně běhavé. Florbal neskutečně přitvrdil a také obrovsky zrychlil, takže je to nejen o nějaké dovednosti s holí, ale také o rychlosti, nasazení a také hodně „o hlavě“…
Musím kluky pochválit za snahu. Jako jediní ze šesti finálových týmů dosud nehráli na velkém hřišti – a bylo to znát. Všechno je opravdu jiné. Na druhou stranu, díky postupu jsme měli možnost si zahrát „velký“ florbal a byl to zážitek. Pochválit chci všechny nejen za bojovnost, ale také Honzu Trojtla za velmi dobrou práci v brance a jediné naše tři střelce branek za alespoň čestné úspěchy. Dan Hloušek dva zásahy, Tomáš a Radek Jansovi po jednom. Za mladší borce se svoji hrou blýskl Richard Kaněra.
O tom, že nám tak trochu ujíždí florbalový vlak jsme se přesvědčili hned další den. Se žáky čtvrtých a pátých tříd jsme byli na turnaji v Novém Městě nad Metují. Jedno vítězství nad Hořičkami a čtyři prohry nás posadily na šesté místo z osmi účastníků. Kluci bojovali, snažili se – ale byla to jejich premiéra a často jsme byli trošinku mimo dění. Náchod, Jaroměř, Broumov, Nové Město – tam to teď florbalově žije, mají celky od přípravek až do dospělých, Hronov, Poříčí, Nové Město – tam jsou hokejisté a je to znát.
Máme tedy vůbec šanci ? Jsem přesvědčen že ano. Pomoc ale musí přijít z mimoškolního sportování. Sportovních nadějí vidím kolem stále dost. Jde jen o to přitáhnout je k nějakému sportu, zapojit je do pravidelného pohybu, získat je …
Zůstanu li u florbalu, zájem by mezi dětmi byl. Není ale trenérské zázemí, ochota a vůle se dětem věnovat. Přitom u nás máme tak obrovské množství dospělých nebo dospívajících hráčů florbalu, kteří, když by alespoň trochu chtěli, tak by, po mém soudu, mohli …. Věřím tomu. Právě teď, kdy smolím tyto řádky, probíhá dole v tělocvičně víkendový turnaj. Je tam řada mladých a šikovných hráčů, kteří by se mohli podělit o svůj volný čas…
Berte tedy tuto moji úvahu jako výzvu.
Závěrem bych chtěl ještě jednou poděkovat všem našim žákovským reprezentantům za snahu, bojovnost a velmi solidní vystupování a chování. A i když to pokaždé nevyjde, stojí to za to. I když moje předešlá slova nevyznívají příliš optimisticky, věřím a vím, že máme řadu šikovných dětí, se kterými si užijeme vítězné pocity v různých odvětvích sportování. Florbal není svět a ani to vítězství není to nejdůležitější. Hlavní je radost z dosaženého a vědomí, že jsem pro to udělal maximum svých možností, že jsem se snažil, bojoval.
Stejně tak mi dovolte poděkovat všem, kteří podporují sportování na naší škole. Jsem přesvědčen o tom, že je to ta správná cesta pro každého, kdo jenom trochu chce.
S přáním hezkého dne, Petr Jansa, kabinet tv.
